...'seš ňákej zelenej...

 Vyklízíme pokoj v terénní stanici ve Vrbce, máme hodinové zpoždění odjezdu domů a fofrujeme, protože doma valem stydne dobrý oběd a někteří z nás ještě potřebují chytit večerní letadlo z Václava Havla. Neznáme slovo nervozita, ovšem úplně v pohodě nejsme a snažíme se v rámci možností spěchat. Časový rozvrh hatí zejména Káťa, vytasí kupříkladu s nápadem zahrát si své oblíbené "Hádej kdo?" (... Mami, 'seš nějakej škaredej kůň?...) nebo zběsile běhat mezi účastníky expedice jako by se ani nechumelilo. Nenechá se chytit, potažmo převléct z "pracovních" tepláků do pohodlného a vzdušného oblečení na cestu autem. 

 Všechny blogové vstupy holt nemohou být veselé. Ani tento není. Vracíme se z Hrubé Vrbky domů. Autem. Máme za sebou fantastický zážitek z boršické svatby, krojovaného souboru, voničky, falešné nevěsty, nezapomenutelný westernový dětský den s opékáním, indiány, rýžováním zlata (Lucinka narýžovala čtyři valouny zlata, čímž zajistila celé rodině klidnou existenci na několik desítek let), šerifem, bandity, kolalokou a jízdou na koňském povoze, z dětské tomboly dva polštářky (za celý dětský den organizátorům v hlubokém předklonu děkujeme), absolvovali jsme několik dětských hřišť, počuranou přestávku v Uherském Hradišti... Bylo to skvělé po všech stránkách, i když my dospělí jsme si šáhli při zajišťování plného komfortu svých dětí leckdy i hodně hluboko. Kateřinka má všelijaké stavy, ale z melancholie náhle propadá dobré náladě a pracuje na své nejnovější hitovce, která začíná přesně takto...

 Přerovnáváme hory zimních věcí a nahrazujeme je velehorami letních šatek na zmrzlinku a podobné kulturní události. Vládne tu naprosté bezvládí. Matka si chtě nechtě musí odskočit, a tak se stane, že i ty dvakrát srovnané věci se opět dostávají do spirály skládání, komínkování a posuzování velikostí, dobře jí tak. Slyšíme naléhavý Lucinčin hlas...

- Mami, jak se jmenuje ta polívka?

- Jarní s kapáním. Chutná Ti?

 Dnes unikly na veřejnost první verše Kačenčiny největší hudební pecky...

 Kateřinka mě nedávno překvapila pokročilou otázkou "Můžou děti skopce?" Zřejmě jsem dlouho váhala - opravdu jsem nevěděla, za jakých okolností můžou děti skopce, případně co jim v tom brání... Když přemýšlíte, ubíhá čas dočista jinak, ovšem Kateřinka se mnou zřejmě ztratila trpělivost a z letargie mě vytrhla doplňující otázkou...

 Kateřince se stalo něco, co se jí už dlouho nestalo. Nějak se venku zapomněla a tak se to sešlo, že si na dvorku ucvrnkla do gatí a co čert nechtěl, ještě při tom seděla na své motorce, která to tím pádem koupila plnou palbou. Což o to, následky jsme briskně zlikvidovali a na celý incident jsme ve víru jiných incidentů velice brzy dočista zapomněli. Nikoli však naše Kate. Toto faux pas v ní zanechalo hluboký dojem. Tak hluboký, že ještě v pátek v barvách všecko reportovala tatínkovi, jakmile se vrátil ze služebky. Bylo jasné, že tím pádem nebylo možné přejít celou trapnou záležitost mlčením. Rekonstrukci posledních momentů rozhovoru mezi otcem a druhorozenou dcerou uvádíme v doslovném přepisu.

 Je půvabné, jak si děti dokážou dát v hlavě dohromady souvislosti a neznámá slova zkomolit do známých... Naše oblíbené jsou...

 Včera jsme byli svědky zrodu nadějné soustavy nových jednotek, které napomáhají představit si rychlost pohybu batolat...

 Lucinka, Kačka a děda budou hrát na školku. Lucinka rázně rozděluje role učitelky, kuchařky a uklízečky, něco musí zůstat taky pro ni...

- Mamko, uvázni mi tu čepici!

 Na světě je další kompilace úspěšných a osvědčených básnických a pěveckých pecek...

 "Lucinko", povídám v neděli, když končily jarní prázdniny, "já Tě nepustím do školky, já si Tě zítra nechám doma..."

"Jóóó, a proč jako?"

 Jedna z remcavých perel naší prvorozené. Velmi podobně jako její tatínek si spíš jen tak pro sebe posteskne...

 Nepravidelné večerní lehánky u babičky a dědy s papírovým divadélkem v hlavní roli se včera poněkud zvrhly...

 Velká byla včera vůbec v dobrém rozmaru, tak se ještě těsně před spaním rozněžnila, až cukr ukapával...

 Další dvě ze sbírky našich vanových miniatur...

 Každý máme v životě svoje milníky, tedy i Lucinka...

 Přijíždíme domů z kontroly na šumperské poliklinice.

 Lucinka měla zase rozmlouvací náladu a filosofovala...

 Kačence se včera nedařilo. Pořád musela něco hledat...

 Lucinka už ztrácí trpělivost se všemi členy domácnosti. Požadavky nás všech se stupňují, vyžadujeme např. aby si čistila zuby, snídala vydatně a zdravě, převlékala se ze školkového oblečení do domácího, nosila papučky, trénovala správnou výslovnost ... no je toho prostě moc :)

Dnes mě Lucinka maximálně překvapila sdělením, že už ví, co je to potaš... Vzhledem k rodinným chemickým genům z manželovy strany jsem si ale řekla Proč nééééé, a nechala jsem si potaš taky přiblížit, jeden nikdy neví, kdy se mu to může hodit...

 Malá ségra už rozvazuje...

 Včerejší den jsme dobré dvě hodinky chodily po lese a sháněly přírodniny na dnešní tvořivku. Lucinka s tím měla spoustu starostí, takže nakonec si vycházku nejvíc užila Ťáťa, která nevynechala jedinou příležitost vyválet se v bahně a tradičně usoudila, že kočárek je pro blbce, takže pro cestu zpět zvolila kombinovanou osobní přepravu "Země-máma-Země"...

 Koupacích máme hodně situačních, ale nesmrtelné jsou např. Lucinčiny lektvary Jablko proti revmatismu, Tyvole proti křeči a Lední medvěd proti chřipce... Tak snad alespoň jedna epická za všechny...

 ... tady je jedna pro znalce...

Na pokraji fyzického vyčerpání se ptám: Kdo proboha připevnil Kačence ten ocásek?!?

- JÁ JSEM TO NEBYLA, TO SE TEDA PŘIZNÁVÁM! :-)