...'seš ňákej zelenej...

 Všechny blogové vstupy holt nemohou být veselé. Ani tento není. Vracíme se z Hrubé Vrbky domů. Autem. Máme za sebou fantastický zážitek z boršické svatby, krojovaného souboru, voničky, falešné nevěsty, nezapomenutelný westernový dětský den s opékáním, indiány, rýžováním zlata (Lucinka narýžovala čtyři valouny zlata, čímž zajistila celé rodině klidnou existenci na několik desítek let), šerifem, bandity, kolalokou a jízdou na koňském povoze, z dětské tomboly dva polštářky (za celý dětský den organizátorům v hlubokém předklonu děkujeme), absolvovali jsme několik dětských hřišť, počuranou přestávku v Uherském Hradišti... Bylo to skvělé po všech stránkách, i když my dospělí jsme si šáhli při zajišťování plného komfortu svých dětí leckdy i hodně hluboko. Kateřinka má všelijaké stavy, ale z melancholie náhle propadá dobré náladě a pracuje na své nejnovější hitovce, která začíná přesně takto...

 Vyklízíme pokoj v terénní stanici ve Vrbce, máme hodinové zpoždění odjezdu domů a fofrujeme, protože doma valem stydne dobrý oběd a někteří z nás ještě potřebují chytit večerní letadlo z Václava Havla. Neznáme slovo nervozita, ovšem úplně v pohodě nejsme a snažíme se v rámci možností spěchat. Časový rozvrh hatí zejména Káťa, vytasí kupříkladu s nápadem zahrát si své oblíbené "Hádej kdo?" (... Mami, 'seš nějakej škaredej kůň?...) nebo zběsile běhat mezi účastníky expedice jako by se ani nechumelilo. Nenechá se chytit, potažmo převléct z "pracovních" tepláků do pohodlného a vzdušného oblečení na cestu autem.